Nezařazené

Zahrádka na pozemku s maringotkou

Když jsem se dozvěděla, že Vašík vlastní malou zahrádku a má spoustu plánů co s ní, okamžitě se mi rozsvítily oči. To by mohla být výzva! Nový projekt! A to mě baví. (pozn.Václava – při rozjezdu, ale dotáhnout to…:D) Jsem přesně ten typ člověka, co se nadchne a jede. Vašík měl pochopení, podpořil mě a oba jsme na stejné vlně začali na zahrádce pracovat.

Uprávy pozemku a „vyvýšené“ záhony

Nejdřív jsme tomu říkali pozemek, ale došli jsme k názoru, že je třeba zvolit milejší oslovení a tak se zrodila – zahrádka.Postupně jsme viděli tu práci, kterou jsme odvedli, a kousek po kousku tohle místo dávalo smysl.

Václav není žádný vášnivý zahrádkář, tuto parketu mile rád přenechal mně. Řekla bych, že se mě chtěl zbavit, až bude dělat ty „důležité věci“, tak abych nepřekážela.

V normálním životě jsem státní zaměstnanec utopený v hoře administrativních lejster a tohle pro mě bylo blaho, manuální práce, na konci dne se otočit a podívat se na svůj výsledek! Nádhera. První činnosti byly celkem snadné, jako třeba vystříhání náletů, frézování pařezů, hrabání listí a drobné zemní práce. Ale přišel na řadu můj první důležitý úkol. Ostříhat ovocné stromy. Brnkačka. Praxi mám. Já a mé čtyři roky strávené na zahradnické škole. Čtyři staré jabloně, které si X let žily svým životem a najednou přišla Lindina s výchovným řezem. Vašík se mi u téhle mé činnosti velmi rád smál a vlastně mi ani moc nedůvěřoval. Furt mu přišlo, že toho stříhám moc! Pak zase málo… To miluju, tyhle rady! 

Ale stromy potřebovaly opravdu hodně prostříhat, tak aby se dostal život a vzduch i do středu koruny. Můj argument byl vždy stejný a také se mi Vašík za něj směje „Ony mi ty jabloně poděkují!“ a já tomu věřím! Všechny stromy mi to na konci léta/začátkem podzimu vrátily bohatou úrodou, kterou dodnes jíme (zítra budu dělat zase tři štrůdly). Už se zase blíží březen a můj udržovací řez! A já se těším.

Projekt – takový honosný název

Začátek března 2020. Jaro za rohem. Moje zahradnické plánování mohlo začít a samozřejmě jsem chtěla všechno hned. První, co mě napadlo, kontaktovat mojí úžasnou, nejkrásnější a nejskvělejší kamarádku (ano, doufám, že si to bude číst) Kristýnku. Kristýnka je zahradní architektka a zahradám se věnuje už opravdu dlouho. Ale nikdy to nebyl člověk, který čeká na titul, aby mohl začít. Už při škole pracovala na zajímavých zakázkách a opravdu nezahálela v získávání praxe. Takže kdo jiný se nám o to postará, ne? Vždy mi slibovala, že až jednou budu mít dům (ten nemám :D), tak mi navrhne zahradu. Za 13 let co se známe, se mě nedokázala zbavit a tak se do toho dala i bez domu. Řekla jsem jí několik požadavků, které k naší zahrádce mám. Chci mít jedlou zahradu, volně rostoucí, chci na zahradě vodu, prostorné posezení, záhony… Kristýnka, jak je jejím zvykem, přistoupila k práci zodpovědně, dokonce tak, až jsem se začala bát. Najednou jsme měli dva dlouhé telefonáty a pak mi v mailu přistála celá studie a mě jen spadla brada! 

Všechno to vypadlo tak krásně, ale realizační firma jsme byli vlastně jen já, Vašík a Elenka. (pozn. Václava – hlavně brácha Michal s Vašíkem) Nebo spíš a ještě k tomu Elenka. A tak přišla na řadu tvrdá práce! Ale i ty milé povinnosti. Návštěva zahradnictví. (pozn. Václava – no, jak jinak) To bylo snad první, co jsem musela udělat. Měla jsem v tu chvíli pocit, že všechno musím vysadit hned a ještě k tomu jaro, ideál! Jen ať to začne co nejdřív růst na svém místě! Plán držet se při nákupu ovocných keřů Kristýna projektu byl. Opravdu. Nicméně sortiment byl velmi omezený, takže se to zvrtlo a ze seznamu „To chci!“, se stal seznam „Co máte?“. Jelikož má představa o zahradě snů je taková „kudy jdu, tam můžu něco sníst“, odjížděla jsem po hodině a půl ze zahradnictví s narvaným autem a spícím dítětem v autosedačce.

Vítězoslavně jsem přijela zpět na zahrádku, kde Vašík připravoval taras z kamení a vytahala jsem hrdě vše z vozu. Vašíkovu nedůležitou otázku „Kolik to všechno stalo?!?“, vystřídala celkem důležitá otázka „Miláčku, a jak to všechno vysadíš, když nemáme žádnou vodu?“. Tak přišlo první velké AHAAAAA. Ale nic s čím bychom si neporadili, že? Od našeho milého kamaráda a souseda Honzíka jsem si půjčila dva staré kovové kýble. Jeden byl teda trochu děravý, takže jsem si od potoka zpět na zahradu (cca 500 m do kopce), zalévala cestou i nohu, ale ¾ vody mi tam vždy zbylo, než jsem došla k místu výsadby, to byl teda kauf. O pár hodin a nachozených kilometrů později jsem vítězoslavně zasadila maliny, rybízy, angrešty, borůvky a muchovník. Samozřejmě zcela bez rozmyslu, prostě tam, kde se mi to zrovna hodilo/líbilo nebo spíš tam, kam šel snadno zapíchnout rýč. Tato praxe se neshledala příliš s pochopení hlavně u naší zahradní architektky, která trvala na dodržování přesného plánu o rozmístění rostlin. Promiň Kiki.

Polevujeme z nároků a jedeme si po svém

V kapitole „Promiň, Kiki“ bych se také ráda zmínila o vyvýšených záhonech, které jsme na zahrádce s Kristýnkou naplánovali. Krásně záhony zakreslila a navrhla do celého plánu realizace. Pak přišla na řadu praxe. Ano, přiznávám, i zde jsme trochu improvizovali. Příprava pozemku byla celkem jednoduchá činnost. Vše jsem si vyměřila a rýčem zrýpala budoucí záhon. Jelikož jsem na zahrádku přivezli spoustu dřeva, rozhodli jsme se využít tento krásný materiál. Smrkovou kulatinu. Tak tomu říká Vašík, kuláče nebo kulatina. Toto slovo jsem poznala až s příchodem Václava do mého života. A teď ho používám jako starej dřevorubec také. Plán byl jasný, tedy vyřezat žlab, ten zapadne do toho dalšího žlabu a je to! Easy, jako lego. Tak easy to teda nebylo. Po několikahodinovém trápení jsem měla z výsledku radost ať by byl jakýkoliv. (pozn. Václava – nebylo to několik hodiiiiin) Ale za mě je to fakt povedené. I když nazývat to vyvýšeným záhonem by bylo opravdu přehnané. Do spodní vrstvy přišel materiál, který jsme na zahrádce našli, jako třeba listí, suché větve. Poté vrstva kompostu a na vrch kvalitnější zemina. A bylo hotovo. Svůj výsledek jsem hrdě poslala Kiki. Po necelých 10 minutách po odeslání (myslím, že 10 minut bila doma hlavou o zeď), mi Kristýna zavolala. Na ahoj mi neodpověděla, jen řekla „Co to má  znamenat, tohle jsou vyvýšené záhony?“ pak už si nic nepamatuji, je to celé v mlze. Tímto dnem skončila moje a Kristýny spolupráce coby zákazník/zahradní architekt a pokračujeme už „jen“ jako přátele. To nám jde moc dobře. (pozn. Václava – no, zase budou vínovat)

Výsev a kdo to všechno sní?

Mé ambice byly vysoké, ale sama jsem měla velký strach, co z toho bude. Rozhodla jsem se pro ten první rok zkusit metodu pokus/omyl alá to vychytám časem. Tato metoda se praktikuje velice snadno. Prvním krokem je jít do obchodu, kde prodávají osivo různých druhů zeleniny. Stoupněte si k regálu a koukáte co mají. To co se vám líbí a máte rádi dávejte do košíku, tak a máte svůj osevní plán hotový! 

Záhony jsme založili dva.  Na prvním byl výsev party – mangold, dýně, cuketa, mrkev, petržel, bylinky – italská petržel, kopr, koriandr. Na otázku Václava „Proč jako chceš pěstovat koriandr, když ho nesnášíš?“ jsem nereagovala. Prostě koriandr. Na tento fakt o koriandru upozornil v průběhu vegetační sezóny a sklizně pouze 100x, za což mu děkuji! Můj druhý záhon podstoupil výsev se zástupci – špagetová dýně, pórek, ředkvičky, kadeřávek. Nejdříve jsem, za asi 5ti minutové pomoci Elenky, bojovala o záchranu semínek. Pak jí výsev přestal díky bohu bavit, takže možná něco vyroste, mě hned napadlo. Zlá matka.

Rozhodla jsem se výjimečně držet návodu na obalu (to často nedělám). Dodržela jsem hloubku výsevu a spon,… dobře bajvoko! Poté jsem všechno krásně zasypala zeminou, přitlačila do půdy a zalila. A moment tady přichází ta těžší část mé práce na zahradě. Jelikož na zahradě nemáme vodu, poctivě jsem musela chodit pro vodu k potoku. Ruce se mi prodloužilo pouze o 10 cm, ale vyplatilo se. Po nějaké té době a několik tisících kropáčích (ano, můžeme tomu říkat i konev, ale já jsem z jihu a my tomu říkáme kropáč) začaly vylézat první lístečky. Jupí! A ono to opravdu rostlo a dělalo mi to radost, i kdyby se to nedalo jíst, ten pocit, že jsem něco vypěstovala, byl krásný. 

Sklizně byly různé. Zjistila jsem, že nepotřebuji tři řady mangoldu, protože dorůstá rychleji než plevel a mrazák už se plnil balíčky na zimu. Přijde mi, že jsme jedli dva měsíce jen mangold. Zjistila jsem, že pěstovat kořenovou zeleninu v čerstvě založeném záhonu není úplně šťastná volba a že mi to všichni říkali. Zjistila jsem, že srnci mají rádi kopr. Ano, z kopru jsme neměli zhola nic! Všechno mi to sežral náš (ne)zvaný host srnec. Ale snědl jen kopr, takže ho beru ještě na milost. Zjistila jsem, že dýně a cuketa jsou opravdu vděčná zelenina pro začátečníky, jako jsem já. A spoustu dalšího. Většinu úrody ze zahrádky roku 2020 jsme hrdě snědli a tu, kterou jsme nesnědli my nebo srnec, jsme rozdali také mezi naše blízké a to mě hřálo u srdce. Už střádám osevní plány i pro tento rok a opět přijde pokus/omyl, ale už trochu zkušenější.

Related Posts

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *